Dovolená Rumunsko - dovolená v Rumunsku levně, informace o cestování

Od roku 1718 kdy byl uzavřen mír mezi Rakouskem a Tureckem byla oblast Banátu a Oltenie přidělena Rakousku. Banát byl a do dnes zůstal hraniční provincií, kterou v té době spravoval vojenský guvernér z hlavního provinčního města Temešváru. První rakouský guvernér, generál hrabě Florimund de Mercy, začal toto území osidlovat novými obyvateli z východního německa a Saska. Nový osadnící byli usidlováni v banátské rovině, ale nejjižnější hornatá část Banátu mezi Dunajem a řekou Nera zůstává až do roku 1823 stále prázdnou.

Po roce 1778 se začala obrovská kolonizace do tohoto velmi bohatého kraje, který dočasně připadl Uhrám. Zalidnění této pblasti bylo strategicko-hospodářským tahem. Tehdejší guvernér - Generál Schneller dostal úkolem osidlování pohraničního území Banátu, vybudovat hraniční pevnosti, cesty a silnice. Bohužel německému obyvatelstvu se do těchto divokých krajů nechtělo.

K osidlování této oblasti začalo docházet až na počátkem 19. století. Popud k osídlení dal místní boháč a podnikatel se dřevem z města Oravice - Magyarly (Maďarli). Tento si pronajal od tehdejší vlády ohromné lesy za velmi výhodnou cenu. Lišácky vykácené dřevo prodal a uvolněnou půdu odevzdával zpět státu. Bohužel oblast banátu byla plná divoké zvěře, neprostupných lesů, a proto zde nebylo ani živáčka. Magyarly tedy neměl dostatek pracovních sil v oblasti a proto vyslal do Čech několik dobře placených náborářů, aby nalákali lidi za prací do Banátu. Nabízené podmínky v kontraktech byly velmi lákavé - zaručovaly velmi slušné výdělky, dřevo na výstavbu domů zdarma a k tomu polnosti, na kterých bude každý svobodně hospodařit. Díky těmto slibům se agentům podařilo najmout velkou spoustu českých občanů.

Do „Země zaslíbené“ odcestovali první čeští kolonisté z plzeňského a klatovského kraje roku 1823. Byli to většinou dělníci, kterým se ve své vlasti nežilo snadno. Cesta probíhala kolektivně - z každého okresu se sjely výpravy na jedno místo a dále cestovali společně s povozy a pěšky. Všechno domácí a polní nářadí si osadníci vezli sebou na vozech tažených voly. Taková to cesta trvala více jak dva měsíce a protože šla celá rodina (děti,rodiče i starci), mnoho starých nebo nemocemi sužovaných osob po cestě zemřelo. čeští osadnící všechny rány osudu trpělivě snášeli, ve víře v lepší budoucnost, která na ně bohužel nečekala.

Skutečnost na místě byla úplně jiná, než jakou slibovali dotěrní náboráři v Čechách. Několik první skupin přistěhovalců (52 rodin), usídlil Magyarly v místě, které se nazývalo Elisabetfelda- dnes Lizabeta. Místní slibovaná pole si osadníci museli vydobít s neprostupného lesa, vykácet, pařezy vyvrátit nebo vypálit a po té obdělat půdu nevalné kvality.

Dalších 28 přistěhovaleckých rodin, kteří do oblasti dorazili roku 1825, se usídlili kousek za kopci na východě a nazvali svou osadu Svatá Helena. Obě tyto osady získali svá jména po Magyarlyho dcerách - Elisabet a Helen.

V roce 1826, pouhé tři roky po příchodu prvních českých kolonistů do oblasti Banátu, přišla na důvěřivé čechy další rána. Toho roku vypršela smlouva mezi podnikatelem Magyarlym a vojenskou správou. Místní boháč a podnikatel Magyarly zastavil kácení a odjel za obchodem jinam. Naneštěstí místní vojenská správa měla stále nedostatek pohraničních stráží a ještě téhož roku přijala české osadníky do 14. hraničářského pluku v Požeženě. Po té co se češi projevili jako dobří a spolehliví pracovníci, rozhodla se vojenská správa kolonizovat i ostatní kraje Čechy.

Kolonizační úřady učinili Čechům skvělou nabídku: 10 let nebudou platit žádné daně, zdarma dostanou dříví na stavby domů, obilí k setí a k tomu nemalý kus půdy k hospodaření. Na tuto nabídku zareagovalo více čechů než místní Vojenská správa potřebovala, proto pozdější přistěhovalci museli mít zvláštní doklad, že mají v oblasti Banátu zajištěnou pracovní pozici. Tato vlna osidlování Banátu Českými osadníky probíhala až do roku 1830. Lidé přijížděli jak po prašných cestách, tak i připlouvali cestou vodní - tokem Dunaje z vídně.

Další část osadníků se usadila na kopcích nazvaných Poiana-Gernik, které leží asi 20 km od města Moldava. Někteří sjeli údolím řeky Nery až na severovýchod nad rumunskou obec Dalbošec. Zde byla v horách založena další česká kolonie Ravenska a o něco dále obec Šumice. Další osadníci byli usídleni až k okolí obce Oršova, kde byly založeny osady Eibenthal a Bígr.

Podle Czoernigova díla „Ethnografie der östereichischen Monarchie”, publikované roku 1857, bylo v tomto kraji založeno v období mezi roky 1826-1830 dvanáct českých osad. Místní vojenská správa však nedokázala dostát svým slibům. Sruby, které byli vybudovány pro osadníky nevyhovovali kvalitou a nebyl jich dostatečný počet, proto muselo bydlet i několik rodin pod jednou střechou. Vázlo zásobování a nebyl dostatek pitné vody. Slíbené polnosti byly ukryty v neprostupných lesech.

S výjimkou vojenské hranice, která byla až do roku 1873 rakouská, připadla oblast Banátu Uhersku v roce 1861. V podstatě poslední kolonizační vlna českých kolonizátorů území Rumunska organizovali Uhry. V severozápadních výběžcích banátské vrchoviny v oblasti župy Timis se usídlili Češi roku 1862. Poslední skupiny českých osadníků Banátu, byly již opatrnější a zůstávali spíše v úrodných nížinách. Do obce Peregul Mare (Velký Peleg), kde žili převážně Němci a Rusíni přišlo asi 50 českých rodin roku 1863. Bohužel ani v tomto kraji se Čechům ze začátku příliš nedařilo a proto mnozí odešli ještě téhož roku. První Českou evangelickou modlitebnu si tady postavili roku 1873 a připojili k ní i školu. Češi si zde žili na slušné úrovni. Jejich vesnice byli vždy upravené a čisté a hospodáři používali nejmodernější stroje. Potomci přistěhovaných čechů si zachovali tradiční nářečí. Od poloviny 19. až do počátku 20. století přicházeli češi do Rumunska také na vlastní pěst. Většinou však zůstali ve větších rumunských městech jako je např. Bukurešť, Kluž, Temešvár, Arad, Sibiu, Brašov, Rešica, Lugoš, Oradea, a jiné.